Vranov nad Dyjí(MV)

Stopy prvního osídlení v této klimatem i polohou příhodné krajině kolem řeky Dyje, sahají až do mladší doby kamenné, tedy do 5. až 3. tisíciletí př.n.l. Archeologické nálezy ve vranovské kotlině a blízkém okolí, dokládají osídlení od neolitu, přes pozdní dobu kamennou (jevišovická kultura), bronzovou (únětický lid), až po dobu protohistorickou.

První Slované pronikají na toto teritorium v 1. pol. 6. století n.l. jako zemědělci se základními znalostmi řemesel, viz nálezy v Lesné a žárová pohřebiště asi z 8. stol. odkrytá u nedalekého Šafova.

Po rozvrácení Velkomoravské říše (před r. 908), posunuje tlak germánských kmenů hranici slovanského osídlení od Dunaje až k řece Dyji, což vedlo v 1. pol. 11. století , v době upevňování přemyslovského státu, k výstavbě nových hradů na strategicky výhodných místech (výšiny, ostrohy). Tak je vedle "břetislavského" Znojma a nedalekého Bítova založen i Vranov, prvně připomínaný v Kosmově kronice ke konci r. 1100. Tento zeměpanský hrad, původně asi dřevěný a zabezpečený zřejmě palisádou, nabývá vojenského významu jako součást znojemského knížecího údělu v prùběhu 12. století. O tom svědčí m.j. postupné dostavby a stabilizace podhradí, jež se postupně proměnilo v silnou osadu.

Z dob 11. a 12. století není mnoho známo z osudu Vranova, teprve v 13. století písemné zprávy a královské listiny dokládají správu zeměpanského sídla a v r. 1210 jsou jako svědkové takto připomenuti Petr a Nezamysl, v r. 1239 je kastelánem hradu Vilém Šenk, komorník bítovského kraje, r. 1256 je vranovským purkrabím Vikard z Trnavy, r. 1289 je připomínán Vavřinec z Vranova. V průběhu 13. a 14. stol. se proměňuje Vranov ve spolehlivější kamennou pevnost, jež v době vlády Přemyla Otakara II. sloužila za základnu výbojů panovníka proti Rakousům, pak Uhrám a proti císaři Rudolfu I.

Za vlády Jana Lucemburského se zmenšuje majetek koruny z důvodů finančních a tak se i Vranov dostává do zástavního držení synovi Jindřicha z Lipé a Rajmunda z Lichtenburka. V neklidných letech 1315-1318 je Jindřich Lipé na straně odbojné šlechy proti králi Janovi a r. 1323 směňuje Vranov za své tachovské statky a drží jej až do své smrti (r.1329).

V první čtvrtině 14. století se dostává Vranov jako markraběcí statek Jana Jindřicha Lucemburského zpět do zeměpanského vlastnictví. Po smrti Jana Jindřicha (1375) nastává pro jižní Moravu doba neklidu a pustošivých válek vysokých feudálů, před přicházející husitskou revoltou. Vranovský hrad je ve 14. století spolehlivým a pevným gotickým sídlem, jehož výstavba postupuje na východní strmý ostroh, kde vzniká patrová věž s kaplí a pozdější architektonické úpravy jej rozšiřují na sever i západ. Dodnes je zachována jedna ze strážních věží vystavěných k obraně hradu. Takto dobudované sídlo se všemi statky, přechází na počátku 15. stol. do zástavního držení jevišovické větve pánů z Kunštátu.

Do dějin potom vstupuje rokem 1422 staropanská mocná šlechta rodu Lichtenburků, když král Zikmund propůjčuje vranovské léno významnému feudálovi a svému příznivci Smilovi staršímu, který je zároveň  i spoluvlastníkem Bítova a přesvědčeným katolíkem. V době husitských tažení, kdy byl např. vydrancován Loucký klášter u Znojma, poskytoval Vranov tehdejším hodnostářům úkryt, jako místo bezpečné. Následník, syn Jiřík byl poněkud výbojné povahy, ale v neklidných dobách hrad opevňoval a vytvořil z něj důležitou pevnost v době pustošivých česko-uherských válek. Významnější roli sehrál Jiříkùv bratr Herych, který nebyl o nic méně útočný, ale navíc svými diplomatickými schopnostmi dosáhl uvolnění statků z manského svazku potvrzeného Vladislavem Jagellonským pro Bítov r. 1498 a pro Vranov 15. února 1499. Podstatné jsou i jeho stavební úpravy hradu, zejména mohutný suchý příkop a stavba dvou vodních věží a patrové budovy nového paláce s teplovzdušným vytápěním podlah (hypocaustum). Po Herychově synu Smilovi dědí r. 1515 Vranov Albert, který jej rok nato prodal Arklebovi z Boskovic.

Pak následuje časté střídání majitelů panství, které 1525 získal Jan z Perštejna, r. 1528 vstupuje na scénu vlastníků Zdeněk z Lomnice, který předtím pustnoucí panství různými podněty a úlevami přivádí k větší hospodářské prosperitě a r. 1552 takto prodává nejvyššímu pražskému purkrabímu Volfu Krajířovi z Krajku, který jako první legalizuje protestanství, které se již před tím do kraje rozšiřovalo. Jeho syn Jiří po šestileté držbě prodává Vranov r. 1558 moravskému vladykovi Petru Čertorejskému z Čertoreje. Ten panství částečně rozšířil a Vranovu udělil mimo jiné i výsadu pečetit vlastním znakem.

První ženská majitelka panství, Estera z Ditrichštejna, která Vranov získala r. 1570, měla pověst svárlivé, závistivé a škodolibé ženy, která vstupovala do sporů se všemi sousedy, od znojemské městské rady, Loucký klášter až po rakouskou šlechtu. Její působení sice přináší zvýšení útlaku poddaných, ale hospodářsky je přínosné, protože od roku 1579 zřizuje doly na železnou rudu, hamry se dvěma tavícími pecemi a na hradě buduje mocné pilíře přístupového mostu. V roce 1589 byla však vzhledem ke své povaze nucena prodat panství bratru Adamovi a následujícího roku přešlo do majetku dalšího bratra Maxmiliána z Ditrichštejna.

Koncem 16. stol. se stává Vranov majetkem Hanse Volfarta Štrejna, který jej získal r. 1598 a který se na panství moc nezdržuje. Jeho neuvážená hospodářská politika a orientace na uherčické centrum jej přivádí do dluhů a jeho potomci jsou nuceni panství r. 1614 prodat Volfu Dětřichovi z Althannu. Althannové, starobylý bavorský rod přichází na jižní Moravu koncem 16. století, kde tajný rada Kryštof Althann získal do zástavy znojemský hrad. Získáním vranovského dominia se zařadili mezi nejvýznamější feudální rody na Moravě. Vranovský pán , pravověrný evangelík, se však během českého stavovského povstání staví aktivně na stranu vzbouřenců. Po bitvě na Bílé hoře, kapitulaci a následných represáliích, je celý jeho majetek zkonfiskován a získává jej roku 1608 jeho bratr Michal Adolf I., diplomat, voják a loajální dvořan, významná postava habsburské monarchie. Do dějin své državy se stačil zapsat násilnou rekatolizací, protireformačním útlakem na svých poddaných. Za jeho panování v letech 1619-1621 zřejmě obec utrpěla několika ataky stavovských i císařských vojsk za stavovského povstání a r. 1623 vojsk uherského vzbouřence Bethlena Gábora.

Léta 1623 až 1680 znamenají pro Vranov vládu rode Šerfenberků a Stahrenberků a především vyrovnávání se s následky třicetileté války. Panství, které je značně zpustlé, řídí generál Jan Arnošt ze Šerfenberka, od r. 1662 jeho syn Jan Kryštof, od jeho smrti r. 1665 jeho manželka Marie Polyxena a posledními majiteli panství jsou Maxmilián Vavřinec ze Stahrenberka a od r. 1674 jeho otec Konrád. V té době byl majetek značně zdevastovaný, obce částečn+ vylidněné a tak nezbývá majitelům, než podporovat osídlování pustých gruntů. Ta doba je spojena s poněmčováním obcí a násilnou katolizací. Nedostatek prostředků nedovoluje na samotném hradě než opravy po požáru z r. 1665.

Tajný rada a přísedící zemského soudu na Moravě, říšský hrabě Michal Jan II. Althann získává panství soudem v r. 1680. Začíná aktivně ekonomicky budovat a opravovat zanedbané statky, obnovuje r. 1682 těžbu železné rudy, otevírá starou železárnu a přivádí k prosperitě i zemědělské državy. Pouští se však také do přestavby zanedbaného hradu, k čemuž vybral sochaře Tobiáše Krackera, freskaře J.M. Rotmayra a za architekta věhlasného J.B.Fischera z Erlachu. Ten vybudoval na místě staré hradní kaple monumentální sál předků a po dokončení, již v r. 1695 zámeckou kapli s rodinnou hrobkou. Před svou smrtí r. 1702 odkazuje dědictví synovi, hraběti Michalu Heřmanovi. Tento vzdělaný muž pokračuje ve stavebních úpravách sídla přístavbou dvou zvonic zámecké kaple (1710), ale také stavbou mariánského sloupu na náměstí ve Vranově, opravách kostelù vranovského a štítarského. Podporuje zemědělství, chov dobytka a ryb ve 22 rybnících náležejících k panství. Pak však dojde k soudnímu sporu o platnost otcovy závěti, který v odvolacím řízení končí rozhodnutím a nároku bratra Michala Jana III. a Marie Pignatelli, což přichází v platnost v březnu 1723.

Výrazná osobnost Marie markýzy Pignatelli, pocházející ze španělského navarrského rodu, určuje potom osudy Vranova dlouhých třicet let. "Mariana" proslula svým půvabem, jemnou inteligencí a smyslem pro správnou orientaci ve dvorních vztazích. Tím vším i svým urozeným původem se stává oficiální favoritkou císaře Karla VI. s vlivem, přesahujícím i pravomoci některých ministrů. Má sice sídlo ve Vídni, ale za reprezentační centrum si zvolila Vranov, kam v letech 1722-1736 jezdívá císař s částí dvora, ale i významní umělci. Josef Emanuel Fischer z Erlachu (syn slavného Johanna. B.) již r. 1726 dokončuje interiér zámecké kaple a r. 1730 východní křídlo obytného traktu a přistavuje k němu dvouramenné schodiště osazené sousoším gigantù od Mattieliho. Před branou zámku vyrostla konírna s jízdárnou. Mezi léty 1730 až 1740 předává markýza panství postupně staršímu a mladšímu synovi, ale nakonec se jí vrací zpět, protože synové mají jiné zájmy. Pouští se znovu do stavebních prací a mladší Fischer z Erlachu staví novou střechu sálu předků a r. 1740 provádí rozsáhlé interiérové úpravy. Stranou nezůstávají ani úpravy světských a církevních staveb v obcích panství. V roce 1742, za války o rakouské dědictví je pustošením prusko-saských vojsk postižen i Vranov a okolí. Marie Pignatelli se podílí na obnově poničených statků vydáváním obilí z panských sýpek i půjčkami poddaným, jejich vracení však dokáže nekompromisně vymáhat a vyměřuje i pokuty, např. šafovským Židům, při jejich odporu proti rekvírování hospodářských zvířat r. 1747. Životní pouť této nevšední osobnosti končí r. 1755, kdy panství přechází na jejího syna .

Poslední dějství panování Althannů na Vranově za generála jízdy Michala Antonína je poznamenáno jeho největší vášní, lovem vysoké zvěře. K tomu je třeba rozšiřovat a zvelebovat panské lesy a hájit stáda jelenů, škodících často na zemědělských kulturách, které trpí poklesem produkce i přes finanční náhrady způsobených škod. Pokus založit textilku (1768) končí nezdarem. Život poddaných se zhoršuje jak vymáháním tužších robotních povinností, tak odvodem naturálních dávek. Pár neúrodných let a zemětřesení (1768) neutěšený stav dovršuje. Kladným rysem vlády tohoto muže jsou pak už jen stavební práce na církevních objektech ve vsích panství. Po jeho smrti r. 1774 připadá zadlužený Vranov synovci Michalu Josefovi, který zahajuje poslední přestavbu zámku vybudováním kašny čestného dvora, štukovými a tapetovanými dekoracemi i nástěnnými malbami a opravou terasy sálu předků. Svým hospodařením na dluh přivádí nakonec panství do stavu, kdy r. 1793 propadá Vranov obecnému konkurznímu řízení. Sám Michal Josef odchází do ústraní a umírá v bídě.

Panství má nového majitele, kterým se stal český zemský advokát Josef Hilgartner, povýšený do šlechtického stavu s predikátem "z Lilienbornu", který má jasnou představu, jak přivést panství k prosperitě v podmínkách pokrokových josefinských reforem. Zbavuje se prodejem neproduktivních provozů, do dědičných nájmů dává myslivny, rybníky a hostince, vyvazuje poddané za peníze z robot a převádí do tzv. emfyteutické držby půdu sedlákům. Získané prostředky investuje do výrobních podniků, slibujících vysoký zisk. Reorganizuje velké zemědělské provozy (Vranov), buduje velkou oboru pro vysokou(Štítary-Vracovice), bažantnici (Šumná-Lesná), zavádí chov divokých prasat (Čížov). Velkosklad dřeva buduje až ve Znojmě a přistupuje k činu nečekanému, když na místě vykáceného lesa, na cestě ke Znojmu zakládá zcela novou obec Liliendorf, dnes Lesnou. Jeho velkým činem je pak založení továrny na kameninu ve Vranově r. 1799. Téhož roku pak zcela nečekaně celé panství prodává. Stavební činnost na panství a zámku představovaly velké úpravy althannovského lesoparku, koníren a jízdárny, provádí demolici částí středověkého hradu a pomocí vojska provedená stavba silnice z Vranova na zámek.

Dalším rodem vládnoucím vranovskému dominiu se stávají příslušníci polské šlechtické rodiny Mniszků. Prvním je c.k. komoří a pozdější tajný rada Stanislav Mniszek, jenž zahajuje své působení interiérovými úpravami zámku pro pohodlnější obývání, mj. i dodnes zachovanými nástěnnými malbami se zednářskou tématikou. Neklidné doby počátku 19. století znamenají obsazení panství francouzskou armádou r.1805 a kruté zacházení s místním obyvatelstvem. Sotva se panství vzpamatovalo přicházejí r.1809 Napoleonovi vojáci po vítězné bitvě u Znojma znovu a hospodářství je v ubohém stavu. Cílevědomé úsilí o obnovu vede Mniszka k získání továrny na kameninu (1816), její rozvoj, zakládá dva zemědělské dvory (Luitgardin a Helenin), rozšiřuje pivovar, staví silnici z Vranova do Znojma a podporuje rozvoj řemesel. Přesto je situace těžce robotujícího, převážně německého obyvatelstva svízelná. Po jeho smrti r. 1846 zůstává majitelkou jeho žena Helena Mniszková, která se snaží udržovat panství alespoň ve stavu, jak je převzala a zasloužila se hlavně o rozvoj společenského a kulturního dění. Zažila ještě obsazení Vranova i zámku Prušáky r. 1866, umírá ve věku 93 let r. 1876.

Majitelkou panství se stává dcera Luitgarda, provdaná za Eduarda Stadnického a oba příslušníci šlechtického stavu vedou poklidný, společensky bohatý život. V městečku pod hradem dochází k dalšímu rozvoji hospodářského života. R. 1879 je založena továrna na výrobu hedvábných stužek, v r.1892 zahajuje provoz závod na výrobu betonových tvárnic. Tíživou situaci obyvatel nadlepšují podpůrné spolky, např. školní, pro nejchudší děti. Mezi léty 1903-1911 dědí postupně panství vnuk Stadnických, lesní inženýr Adam Zbyněk Leo, který se zdržuje často na zámku. Po první světové válce , během pozemkové reformy, přichází o část velkostatku, dva dvory a lihovar, takže přítelem Masarykova státu rozhodně není. Ke zvýšení příjmu pronajímá zámeckou vilu a zpřístupňuje veřejnosti k prohlídkám sál předků a dodává dříví na stavbu přehrady v letech 1930-1934, která pak změní zcela ráz kraje, jenž se stává rekreační a turistickou atrakcí.

Druhá světová válka přinesla začlenění Vranova do Hitlerovy říše a r. 1941 nucenou správu velkostatku. Vranovský konfiskát získává baron Gebhardt von der Wense-Mörse, jenž provádí i stavební úpravy zámku, ne však příliš citlivě. Po osvobození r. 1945 se vrací Adam Stadnický na zámek, ale zakrátko, 16. května 1946 je novým režimem prohlášen majetek za státní. V prosinci 1949 přebírá stát do svého vlastnictví i zámek. 

Vranov nad Dyjí proslul po  dostavbě údolní přehrady (1934) jako rekreační oblast nazývaná pro nejtepleší podmínky v zemi Moravským Jadranem. Dnes se městys dostává do povědomí i jako jedna ze vstupních bran do Národního parku Podyjí. V současnosti městečko pomalu vstává z neblahého dědictví vlád let 1945 - 1989, ale po pravdě i následků divoké privatizace po roce 1990. Zastupitelské orgány manifestují snahu vrátit obci její původní krásu a přitažlivost. Podnikatelské klima vede k postupné restauraci urbanisticky zajímavých staveb od slohu historických až po moderní kreace architektů neofunkcionalistické éry a značnou dynamiku vykazuje i tendence nabídnout rekreantům ty nejkvalitnější služby kulturní, sportovní, restaurační a ubytovací.